HASIČSKÁ

Je krásné červencové nedělní ráno. Pro nás, muzikanty, kteří právě odehráli hasičskou tancovačku v jedné moravské vsi však končí noc. Sedíme s Peťou a Maxikem na lavičce, dopíjíme pivko, které jsme si dali po balení aparatury a diskutujeme, zda je lepší si lehnout k ostatním na přípravené provizorní lůžka na pódiu, nebo jít spát do dodávky, což Maxík zavrhuje, protože ho odpoledne čeká přeprava kapely domů cca 250 kilometrů.

V tu chvíli k nám přichází dívka v hasičské uniformě, výrazná účastnice tancovačky.  "Ahój, klucí.  Můžu chvíli k vám? "
No co budu povídat. Lítají z ní moudra. Pusu nezastaví. Její asi dvě promile jsou těžce znát na jejím projevu. " A co teď budete dělat, kde spíte? Mám ve stanu mrtě místa a taky mám klíče od cisterny ... Pojďte zvu vás mám tam meruňky ... smích " .....
To bylo na nás otce od rodin, věrné muže až příliš. V tom mě něco napadlo. Vedle mě sedícího Maxíka pyšnícího se mimo jiné hřívou vlnitých vlasů jsem slabým kopancem upozornil, že se bude něco dít.
Opřel jsem si hlavu o jeho, prohrábnul mu vlasy a říkám "No my si asi půjdeme už lehnout, viď myšáku" 

Slečna ztuhla, chvíli se na nás dívala a potom bez jediného slova vstala, otočila se a její odchod by se dal nazvat úprkem. 

Sice se k tomu chlapci vyjádřili až odpoledne v autě po cestě domů větou " Ty jsi takový náš andílek" což zbytek kapely moc nechápal, ale o co přišli jsme jim raději ani neříkali.